Balkán za 72 hodin: jízda přes syrový svět

Tenhle trip nebyl dovolená.
To byla jízda přes Balkán v jeho nejčistší podobě.

Tři dny. Čtyři státy.
Tisíc kilometrů, které působily jako dva.

Albánie → Černá Hora → Kosovo → Severní Makedonie → zpět Albánie.

A každá hranice jako vstup do jiného světa.

Den 1: Albánie → Černá Hora

Praha – Tirana – Krujë - Shkhodër - Bar

V sobotu v jednu ráno jsme přistáli na Letiště Tirana (Nënë Tereza). Byla tma, minimum lidí a takový ten zvláštní klid, který člověk zažije jen uprostřed noci na začátku cesty. Po převzetí auta jsme se nezdržovali a rovnou vyrazili směrem do Krujë.

Po krátkém spánku jsme hned ráno vyrazili do historického centra. Krujë na nás působila silně už od prvního momentu. Nad městem se tyčí pevnost a celé místo je spojené s národním hrdinou Skanderbegem, který se odsud dokázal dlouhá léta bránit Osmanské říši. Procházeli jsme úzkými uličkami a kolem starého bazaru, který je spíše turistický. Z hradeb lze vidět krásnou krajinu Albánie, která je plná skalnatých převisů, řek, jezer a výhledů na moře.

Pak jsme se vydali dál do hor směrem k Jezeru Ulza. Už po pár kilometrech nám začalo docházet, jak se v Albánii jezdí. Někteří řidiči jedou pomalu, jiní naopak riskují při předjíždění, a člověk musí být pořád ve střehu (taková jižanská klasika). Jakmile jsme sjeli z hlavních tahů, kvalita silnic šla rychle dolů. Objevovaly se díry, nerovnosti a místy i kamení.

Všímali jsme si i okolní zástavby. Vedle sebe stojí domy, které působí honosně a propracovaně, a hned vedle nich rozestavěné budovy, které zůstaly nedokončené. Do toho se přidalo deštivé počasí, které celé té krajině dalo ještě zajímavější atmosféru.

Odpoledne jsme zamířili k hranicím s Černou Horou. Přechod proběhl bez komplikací, ale hned po přejezdu jsme vnímali rozdíl. Silnice byly upravenější, okolí působilo klidněji a celkově jsme měli pocit většího pořádku. Hlavní město Podgorica jsme jen projeli, protože deštivé počasí nepřálo zastávkám. Pokračovali jsme dál až do přístavního města Baru, kde jsme měli ubytování.

Den 2: Kosovo a horský maraton

Bar – Albánské hory – Kosovo - Ohrid

Druhý den jsme vyráželi brzy ráno, čekala nás dlouhá trasa přes Albánii a Kosovo až do Makedonie. Cestou jsme míjeli Skadarské jezero, které se rozprostírá na hranici Černé Hory a Albánie a je největší na celém Balkáně. Skadarské jezero je jedním z nejdůležitějších ptačích území v Evropě. Žije tu přes 250 druhů ptáků a je to jedno z posledních míst na kontinentu, kde lze vidět pelikána kadeřavého ve volné přírodě. Kromě ptáků je jezero bohaté i na ryby a tradiční rybolov tu funguje dodnes. Místní vesnice jsou často postavené přímo na vodě nebo na jejím okraji, s dřevěnými moly a loděmi, které vypadají, že se tu nic nezměnilo desítky let.

Rozhodli jsme se zpestřit si cestu přes albánské hory. Silnice byla úzká, plná zatáček a místy i kamení, takže jsme jeli pomalu a soustředěně. Nebyla to pohodlná cesta, ale měla svoje kouzlo skryté ve výhledech na hory a průsmyky. Jakmile jsme se ale napojili na dálnici, jízda se výrazně zjednodušila a tempo se uklidnilo. I přes to, že jízda přes hory nám zabrala skoro celé dopoledne, nelitovali jsme, protože za ten zážitek to stálo.

Do Kosova jsme dorazili okolo třetí hodiny. Země má za sebou složitou historii z konce devadesátých let a dodnes je to znát. I přesto, že je to relativně malá země, žije tu přibližně 1,8 milionu obyvatel, což je zhruba třikrát víc než v Černé Hoře. Pokračovali jsme dál bez delších zastávek až do Makedonie.
Večer jsme dorazili do Ohridu, kde jsme měli ubytování kousek nad Ochridským jezerem. Jezero patří mezi nejstarší v Evropě a voda je tu mimořádně čistá. Po celém dni na cestě jsme ocenili klid a úplně jinou atmosféru, než jakou jsme zažívali během dne.

Den 3: Ohrid a návrat

Ohrid – klášter sv. Nauma – Elbasan  – Drač - Tirana 

Cestou zpět jsme se zastavili v Klášteře sv. Nauma. Leží přímo u jezera a působí velmi poklidně. Klášter byl založen kolem roku 905 našeho letopočtu svatým Naumem, žákem věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Naumus patřil mezi nejvýznamnější osobnosti raného slovanského křesťanství a významně se podílel na šíření vzdělanosti a liturgie ve staroslověnštině. Po jeho smrti se klášter stal poutním místem a dodnes má silný duchovní význam pro pravoslavné věřící z celého Balkánu. Samotný komplex byl během staletí několikrát přestavován, ale zachoval si původní atmosféru. Interiér je zdobený bohatými freskami, které vyprávějí biblické příběhy i život svatého Nauma. Hned vedle kláštera vyvěrají prameny, které jsou jedním z hlavních zdrojů vody pro celé Ohridské jezero.

Pak jsme pokračovali do Drače, hlavního přístavu Albánie. Město je výrazně živější, s historií sahající až do antiky.
Večer nás čekal návrat do Prahy. Během pár dní jsme projeli několik zemí, z nichž každá působila úplně jinak. Ačkoliv všechny patří na Balkán, každá má vlastní, jasně rozpoznatelnou identitu, která je cítit na každém kroku – a i přes ne vždy šťastnou historii nás ve všech překvapila jedna věc: lidé byli všude milí.

Shrnutí

Balkán není uhlazený. Není pohodlný.
Ale je opravdový.

Albánie tě vytrestá silnicemi a odmění horami.
Černá Hora působí jako civilizovanější mezisvět.
Kosovo připomíná, že historie nikdy nezmizí.
Severní Makedonie nabídne klid, který všechno vyváží.

Toto nám dodalo komplexnější obraz k již projetému Srbsku, Bosně a Hercegovině atd.

Každopádně pouhých 72 hodin jsme projeli několik světů.