Víkend v Podněstří. Cesta do země, která oficiálně neexistuje

V pátek večer jsme odletěli z Prahy do Kišiněva, hlavního města Moldavska. Po příletu jsme si rovnou na letišti půjčili auto a ještě v noci vyrazili směrem na Tiraspol, hlavní město Podněstří. Tedy do místa, které se samo považuje za samostatný stát, ale podle mezinárodního práva je stále součástí Moldavska.

Už samotná cesta v noci měla zvláštní atmosféru. Člověk ví, že nejede jen do jiného města, ale do území, které na mapě politicky skoro neexistuje, přesto má vlastní hranice, úřady, policii, armádu, vlajku, měnu i státní symboly. Přesně ten typ místa, kde se realita a geopolitika potkávají v praxi.

Co je vlastně Podněstří

Podněstří, oficiálně Podněsterská moldavská republika, leží na úzkém pruhu země mezi Moldavskem a Ukrajinou podél řeky Dněstr. Jeho hlavním městem je Tiraspol. Region jednostranně vyhlásil nezávislost na začátku 90. let, kdy se rozpadal Sovětský svaz a Moldavsko směřovalo k samostatnosti a většímu příklonu k Rumunsku. V převážně ruskojazyčném a sovětsky orientovaném Podněstří tehdy vznikly obavy, že region ztratí své postavení, jazykovou identitu i vazby na Moskvu.

Napětí vyústilo v krátkou, ale krvavou válku v roce 1992. Do konfliktu se zapojila i tehdejší ruská 14. armáda, jejíž přítomnost na území sehrála zásadní roli při faktickém oddělení Podněstří od Moldavska. Od té doby jde o takzvaný zamrzlý konflikt. V praxi Podněstří funguje samostatně, ale žádný členský stát OSN jej jako nezávislý stát neuznává.

Podněstří má vlastní vládu, parlament, policii, armádu, registrační značky, poštu i vlastní měnu. Tou je podněsterský rubl, který mimo toto území prakticky nevyužijete. Zajímavostí podněsterské měny je, že místní banka v roce 2014 vydala také plastové, respektive kompozitní rubly v hodnotách 1, 3, 5 a 10 rublů. My jsme se s nimi běžně nesetkali v praxi jsme viděli hlavně klasické bankovky a kovové mince, ale právě tyto barevné plastové mince patří mezi numismatické rarity Podněstří a často se prodávají spíš jako suvenýr.

Na území se dlouhodobě nachází přibližně 1 500 ruských vojáků. Část z nich je spojena s takzvanými mírovými silami a část s ochranou rozsáhlých skladů munice v Cobasně. Na tak malý region je to mimořádně významná vojenská přítomnost, zvlášť když vezmeme v úvahu, že Podněstří leží přímo mezi Moldavskem a Ukrajinou.

Ekonomicky je Podněstří dlouhodobě závislé na Rusku. Po mnoho let těžilo z levného nebo prakticky neplaceného ruského plynu, který byl klíčový pro místní průmysl i výrobu elektřiny. Po ruské invazi na Ukrajinu se ale situace zásadně změnila. Podněstří už nemá jednoduché spojení s Ruskem přes Ukrajinu, obchodní trasy se zkomplikovaly a dodávky energií se staly výrazně nejistějšími. Region se tak dostal do jedné z největších ekonomických krizí své novodobé existence.

Zajímavé je i to, že Podněstří bylo historicky mnohem průmyslovější než zbytek Moldavska. Nacházely se zde velké továrny, elektrárny, hutě a další podniky z dob Sovětského svazu. Část z nich stále funguje, část působí polorozpadle a část jede spíš setrvačností starého systému. Při cestě regionem je to vidět všude: dlouhé ploty, staré komíny, rezavé areály, opuštěné haly, a přitom občas z některé továrny pořád vychází kouř.

Přejezd hranice

Přejezd do Podněstří proběhl poklidně a bez větších komplikací. Na hranici jsme dostali povolení k pobytu, vyřídili formality a po koupi dálniční známky mohli pokračovat dál. Je zvláštní stát na hranici území, které oficiálně neexistuje jako stát, ale zároveň má naprosto reálné závory, vojáky, pasovou kontrolu a vlastní pravidla.

Do hotelu Russia v Tiraspolu jsme dorazili až pozdě v noci. Hotel působí jako jeden z nejvýraznějších hotelů ve městě a stojí přímo v centru, naproti Domu sovětů. To je budova s velkou Leninovou bustou, dnes spojená s městskou administrativou. V Podněstří člověk velmi rychle pochopí, že sovětská symbolika tu není dekorace pro turisty, ale běžná součást veřejného prostoru. Lenin, rudé hvězdy, vojenské památníky a sovětská estetika jsou tu pořád přítomné.

Den v Tiraspolu

Po snídani jsme vyrazili poznávat Podněstří. Naším prvním cílem byla pevnost Bender, jedna z nejvýznamnějších historických památek celého regionu.

Benderská pevnost, známá také jako Tighina, má historii sahající hluboko do středověku. Město bylo důležitým bodem na obchodních cestách a po dobytí Osmany v 16. století zde vznikla významná osmanská pevnost. Podle historických zdrojů ji nechal po roce 1538 přestavět sultán Sulejman Nádherný a pevnost pak dlouho sloužila jako strategický bod na řece Dněstr.

Pevnost je spojená i se švédským králem Karlem XII. Po porážce v bitvě u Poltavy v roce 1709 se uchýlil na území Osmanské říše a určitou dobu pobýval právě v okolí Benderu a Varnițy.

Dnes je pevnost pěkně opravená a nabízí výhledy na hradby, expozice a zároveň připomíná, že tato oblast byla po staletí křižovatkou říší: osmanské, ruské, moldavské, rumunské i sovětské.

Další zastávkou byl Památník vzpomínky a smutku, který připomíná oběti války v Podněstří v roce 1992. Pro místní má tento konflikt dodnes obrovský význam. Není to vzdálená historie z učebnice, ale událost, která rozdělila rodiny, města i celý stát. V Podněstří jsou připomínky války prakticky na každém kroku a pomníky z roku 1992 se často prolínají s památníky druhé světové války.

Pak jsme se zastavili v hypermarketu Sheriff. Na první pohled běžný supermarket, ve skutečnosti jeden z největších symbolů Podněstří. Sheriff není jen obchodní řetězec, ale obrovské podnikatelské impérium. Zahrnuje supermarkety, čerpací stanice, telekomunikace, stavebnictví, média, potravinářství, alkohol, bankovní služby i fotbal. Často se říká, že v Podněstří existují dvě hlavní instituce: stát a Sheriff. A někdy není úplně jasné, kde končí jedna a začíná druhá.

Sheriff založili v 90. letech Viktor Gušan a Ilja Kazmaly, muži spojovaní s bývalými sovětskými bezpečnostními složkami (KGB). Firma postupně ovládla velkou část ekonomiky regionu a stala se naprosto klíčovým hráčem nejen v byznysu, ale i v politice.

Nejznámější je ale možná díky fotbalu. FC Sheriff Tiraspol se proslavil v roce 2021, když v Lize mistrů senzačně porazil Real Madrid na Santiago Bernabéu. Najednou se po celé Evropě začalo řešit, kdo je Sheriff, odkud je Tiraspol a co je vlastně zač ta země, která oficiálně neexistuje, ale má tým schopný porazit Real Madrid.

V centru Tiraspolu jsme navštívili Památník vojenské slávy. Jedná se o jedno z nejdůležitějších pietních míst ve městě. Připomíná padlé z druhé světové války, války v Afghánistánu i konfliktu v Podněstří. Součástí je věčný oheň, hrob neznámého vojína a vojenské monumenty včetně tanku T-34. Místo dobře ukazuje, jak silně je zde stále přítomná sovětská identita a vojenská tradice.

Následovala budova Nejvyššího sovětu, tedy podněsterského parlamentu. Před ní stojí monumentální socha Vladimira Lenina. V dnešní Evropě je to dost neobvyklý pohled. Většina zemí bývalého východního bloku podobné symboly odstranila nebo přesunula do muzeí, zatímco tady jsou stále součástí běžného života a oficiální státní estetiky. Vedle toho jsme viděli i Dům sovětů s Leninovou bustou, divadlo, univerzitu a botanickou zahradu.

Jedním ze symbolů Tiraspolu je jezdecká socha Alexandra Vasiljeviče Suvorova. Právě Suvorov je považován za zakladatele moderního Tiraspolu. Město vzniklo v roce 1792 jako pevnost Ruského impéria na tehdejší západní hranici říše a jeho název je odvozen od řeckého názvu řeky Dněstr, Tyras.

Poslední výraznou zastávkou ve městě byla Katedrála Narození Krista. Jde o nejvýznamnější pravoslavný chrám v Tiraspolu a jedno z duchovních center regionu. Byla postavena na přelomu 90. let a začátku nového století. Působí klidně a upraveně, což vytváří zajímavý kontrast k monumentálním sovětským památníkům v okolí.

Za zmínku stojí i maršál Rodion Malinovskij. V regionu je jeho jméno spojováno hlavně s postupem Rudé armády během druhé světové války. Tiraspol a jižní části dnešního Podněstří byly osvobozeny v dubnu 1944 vojsky 3. ukrajinského frontu, který Malinovskij vedl. Později sehrál významnou roli i v jasko-kišiněvské operaci, která zásadně změnila situaci na východní frontě a přispěla k přechodu Rumunska na stranu Spojenců.

Z Tiraspolu podél Dněstru zpět do Moldavska

Druhý den ráno jsme se ještě zajeli podívat na sídlo komunistické strany v Tiraspolu a potom k budově Podněsterské republikové banky. Právě ta je spojena s místní měnou, podněsterským rublem. Je to zvláštní pocit stát před bankou, která vydává peníze pro stát, který oficiálně nikdo neuznává.

Pak jsme projeli kolem bleších trhů a vyrazili z Tiraspolu směrem na sever podél řeky Dněstr. Cesta byla možná ještě zajímavější než samotné město. Míjeli jsme staré průmyslové areály, polorozpadlé továrny, zemědělské oblasti, vesnice, vinice a místa, kde byla ukrajinská hranice pár metrů od silnice. V některých úsecích člověk viděl ploty, cedule a měl hodně silný pocit, že tady končí jeden svět a začíná další.

Po cestě jsme narazili také na další válečné památníky a tank T-34. Tyto tanky jsou v postsovětském prostoru častým symbolem vítězství ve druhé světové válce. V Podněstří ale získávají ještě další rozměr, protože zdejší režim se o sovětskou paměť a vojenskou symboliku opírá mnohem víc než okolní státy.

Pokračovali jsme až k Dubăsari. Tam jsme přejeli most přes Dněstr a zamířili zpět na území kontrolované Moldavskem. Přechod proběhl bez problémů. Úsměv, „zdravstvujte“, „spasiba“, „dasvidanija“ a člověk je zase zpátky v Moldavsku.

Projeli jsme kolem přehrady Dubăsari na řece Dněstr. Ta vytváří velkou vodní nádrž, která je důležitá pro okolní oblast a zároveň tvoří jednu z dominant této části řeky.

Old Orhei, kláštery a moldavský venkov

Dalším cílem byl Old Orhei, jedno z nejkrásnějších a nejznámějších míst v Moldavsku. Jde o historicko-archeologickou oblast v údolí řeky Răut, kde se na vápencových skalách nachází jeskynní klášter, kostel, staré osídlení a nádherné výhledy na okolní krajinu. Jeskynní klášter je spojován s pravoslavnými mnichy a jeho počátky bývají datovány až do 13. století.

Zastavili jsme se také u vyhlídky směrem na Butuceni a u pozůstatků starší pevnosti. Old Orhei nám ukázal, že Moldavsko není jen chudá postsovětská země, ale také krajina s obrovskou historií, vinicemi, kláštery, říčními údolími a malebnými vesnicemi.

Pokračovali jsme do kláštera Curchi. Ten patří mezi nejkrásnější klášterní komplexy v Moldavsku. Je známý hlavně svým červeno-bílým chrámem s tmavými kopulemi a velmi upraveným areálem uprostřed zeleně. Moldavský turistický portál ho označuje za jednu z architektonických perel země a zmiňuje i 57 metrů vysokou kostelní věž.

Cestou jsme projížděli vinařskými oblastmi, vinicemi a zemědělskou krajinou. Moldavsko je s vínem spojeno velmi silně. Má obrovské vinné sklepy, vinařskou tradici a místa jako Cricova nebo Mileștii Mici patří k hlavním turistickým lákadlům země. Podzemní vinařské komplexy Cricova a Mileștii Mici jsou dokonce na předběžném seznamu UNESCO.

Další zastávkou byl klášter Căpriana. Ten patří k nejstarším a nejvýznamnějším klášterům v Moldavsku. Leží uprostřed lesnaté krajiny a působí klidněji a méně okázale než Curchi. Po dnech plných hranic, tanků, Leninů a geopolitiky to byla příjemná změna. 

Večer jsme dorazili do Kišiněva, hlavního města Moldavska. Šli jsme se projít a skončili ve skvělé rodinné gruzínské restauraci, kde jsme si dali soljanku, chačapuri a chinkali. Po Podněstří a moldavském venkově to byl příjemný návrat do města, ale pořád s východní atmosférou, která je pro tuhle část Evropy typická.

Kišiněv a konec krátké expedice

Pondělí jsme věnovali Kišiněvu. Město na první pohled nepůsobí jako klasická evropská metropole. Není to Vídeň, Praha ani Budapešť. Je to město širokých bulvárů, parků, sovětských paneláků, starších domů, nových kaváren, rozbitých chodníků, luxusních aut a zvláštní směsi chudoby a ambicí.

Moldavsko dlouhodobě patří mezi nejchudší země Evropy. Světová banka ho i přes ekonomický růst popisuje jako jednu z nejchudších zemí evropského regionu. Zároveň ale nejde jen o zmar. Je vidět, že země se mění, modernizuje a snaží se směřovat k Evropské unii. Moldavsko získalo kandidátský status v roce 2022 a přístupová jednání s EU byla formálně otevřena v roce 2024.

V Kišiněvě jsme projeli základní památky: centrum města, bulvár Ștefan cel Mare, park Ștefana cel Mare, Vítězný oblouk, katedrálu Narození Páně, vládní budovy, náměstí Velkého národního shromáždění a okolní parky. Park Ștefan cel Mare je nejstarším parkem ve městě, otevřeným už v roce 1835, a dodnes patří k hlavním místům, kde se místní procházejí a potkávají.

Z města je cítit postsovětská minulost, ale zároveň i snaha posunout se jinam. Na jedné straně paneláky, staré domy a viditelná chudoba. Na druhé straně drahá auta, nové podniky, mladí lidé, kavárny a evropské vlajky. Hodně nás zaujalo, jak moc jsou auta viditelným statusem. Někdy to působilo skoro absurdně: vedle domů ve špatném stavu stála auta, která by člověk čekal spíš v bohatších částech západní Evropy. Ale čím víc je člověk na východě, tím víc často chápe, že auto není jen dopravní prostředek, ale symbol úspěchu.

Geopoliticky je Moldavsko dnes opravdu na hraně mezi světy. Na západě Rumunsko a Evropská unie, na východě Ukrajina a za ní Rusko, uvnitř země separatistické Podněstří a autonomní Gagauzie, k tomu jazyková a kulturní směs rumunského, ruského a sovětského dědictví. Je to malá země, ale její význam je mnohem větší, než by odpovídalo její velikosti.

Večer už jsme zamířili na letiště a letěli zpět domů. Byl to krátký víkend, ale pocitově jedna z nejzajímavějších cest, které jsme zažili. Během pár dnů jsme projeli hlavní město Moldavska, neuznané Podněstří, sovětský Tiraspol, pevnost Bender, hranici s Ukrajinou, průmyslové zóny, vinařský venkov, jeskynní kláštery, pravoslavné komplexy i Kišiněv.

Podněstří je zvláštní místo. Není to klasická turistická destinace, není to úplně stát, není to úplně minulost a není to ani normální současnost. Je to kus Evropy, který jako by zamrzl mezi Sovětským svazem, Ruskem, Moldavskem a Ukrajinou. A právě proto stojí za to ho vidět.

Zajímavost – Podněstří má vlastní pasy, ale právě tady je vidět absurdita neuznaného státu. Doklad existuje, má razítka, znak i úřední podobu, ale svět ho v podstatě nebere. Kdo nemá moldavský, ruský, ukrajinský, rumunský nebo jiný uznávaný pas, může být v praxi na tomto území administrativně zaseknutý. Ne proto, že by kolem celého Podněstří stál plot, ale proto, že bez uznávaných papírů se z neuznané země odchází velmi těžko.

Zdravíme vás z krátké expedice do země, která oficiálně neexistuje.