Uzbecká jízda
Vyrážíme na cestu napříč Uzbekistánem — od Taškentu přes hory a jezera v okolí Chimganu a Charvaku, dál do legendárního Samarkandu a Buchary, přes pouštní Yurt Camp až k Chivě a Urgenči. Čeká nás mix monumentální historie Hedvábné stezky, sovětských stop, nekonečných přesunů, místní kuchyně, tržišť, pouště i autentického každodenního života. Tahle cesta nebude jen o památkách, ale hlavně o atmosféře země, kontrastech mezi městy a krajinou a o tom, jaké to je projet Uzbekistán téměř napříč.
Praha ➜Istanbul ➜ Taškent ➜ Chimgan + Charvak ➜ Samarkand ➜ Buchara ➜ Yurt Camp ➜ Chiva ➜ Urgenč ➜ Istanbul ➜ Praha 
Den 1: Praha → Taškent
Praha ➜ Istabul ➜ Taškent První den naší uzbecké výpravy bude ve znamení přesunu.
2. 4. v 19:20 odlétáme letem TK 1770 z Prahy do Istanbulu, odkud budeme v noci pokračovat navazujícím letem TK 368 do Taškentu. Přistát bychom měli 3. 4. v 7:40, kde už na nás má čekat vůz a s ním i začátek celé uzbecké jízdy. Na tuto cestu vyrážíme společně se Sašou a Romanem, a protože jde už o naši třetí společnou dovolenou, bude to taková rodinná jízda 3.0.
Den 2: Taškent
První mise: auto
Hned po příletu jsme zamířili pro půjčené auto. Už tam nás čekalo první malé překvapení – ve stánku bylo velkým písmem napsané Matějovo jméno. Rychle nám došlo, že turisté si tu auta asi moc nepůjčují, a možná jsme byli jediní klienti za celý den.
Vyřízení ale trvalo déle, než jsme čekali. Půjčovna oficiálně otevírala až v devět, takže jsme chvíli improvizovali, domlouvali se a čekali. Nakonec se to ale vyplatilo, protože jsme dostali auto o kategorii lepší, než jsme měli rezervované. A Saša si s personálem dobře popovídala, jak jinak než rusky.
A pak už jsme vyrazili do ulic.
Řízení v Taškentu je samo o sobě zážitek. Uzbeci se s tím moc nemažou, auta se lepí jedno na druhé, předjíždí se ze všech stran a pravidla působí spíš orientačně. Přesto to auta nejsou omlácená a i tento chaos má nějaká pravidla. Když někoho pustíte, často vám poděkuje, někdy i několikrát.
Hotel a první restart
Na hotelu jsme stihli rychlou snídani, dali si krátký odpočinek a vyrazili zpátky do města.
Hazrati Imam komplex
Naší první zastávkou byl Hazrati Imam komplex, někdy označovaný jako Khast Imam, který patří mezi nejvýznamnější náboženská místa v Taškentu. Nachází se ve staré části města a tvoří ho několik historických budov, které dohromady vytváří klidný a důstojný celek.
Dominantou je Barak-Chánova medresa ze 16. století, která dnes slouží jako centrum islámského vzdělávání a zároveň prostor pro tradiční řemesla. Nedaleko stojí mešita Tilla Sheikh, která je stále aktivní a využívaná místními věřícími. Součástí komplexu je i knihovna Muyi Mubarak, kde je uložen jeden z nejstarších dochovaných Koránů na světě, tzv. Osmanský Korán ze 7. století.
Celý areál dnes funguje jako kombinace historické památky, duchovního centra a místa, kam přichází i turisté. Atmosféra je tu klidná, až meditativní, a tvoří silný kontrast k modernějším částem města.
Chorsu bazar
Další zastávkou byl největší bazar ve městě – Chorsu bazar. Obrovská hala pod ikonickou modrou kupolí nabízí všechno, co si člověk dokáže představit. Od sušeného ovoce a oříšků přes barevné koření až po maso, včetně místních specialit jako je koňské.
Procházka bazarem je sama o sobě zážitek. Všude kolem je ruch, vůně a barvy, které člověka vtáhnou do úplně jiného světa. Saša s Romanem neodolali a nakoupili zásoby sušeného ovoce, oříšků a dokonce i kaviár.
Plov – národní jídlo
Po celém dni nám pořádně vyhládlo, takže přišel čas na klasiku – plov. Jde o národní jídlo Uzbekistánu, které je pro místní něco jako symbol jejich kuchyně.
Základem je rýže vařená na tuku spolu s mrkví a cibulí, na které je položené maso, v našem případě jehněčí a hovězí. Často se přidávají i další ingredience, například křepelčí vejce nebo koňská klobása. Každý region má svou vlastní variantu, ale princip zůstává stejný. Je to syté, jednoduché a překvapivě výborné. A k tomu čaj, aby se rozpustily tuky z plovu.
Konec dne
Po celém dni jsme byli již tak trochu tzv. „kantáre“ . Kombinace nočního letu, nového prostředí a intenzivních zážitků udělala své.
Padli jsme do postele něco kolem deváté … a spali až do rána.
Den 2: Taškent → Chimgan + Charvak
Druhý den jsme začali v Uzbeckém tempu. Po snídani jsme sbalili věci a vyrazili ještě naposledy projet Taškent a podívat se na místa, která jsme první den nestihli.
Centrum a Amir Timur
Jednou z hlavních zastávek byl Amir Timur Monument, dominantní socha ve středu města věnovaná Timurovi, nejvýznamnější historické postavě Uzbekistánu. Právě on ve 14. století vybudoval obrovskou říši sahající od dnešního Turecka až po Indii a je dodnes vnímán jako symbol síly a identity země.
Zbytek centra byl ale částečně uzavřený, takže jsme se přesunuli dál.
Moderní Taškent a Tashkent City Mall
Zamířili jsme do moderní části města, kde se nachází Tashkent City Mall. Tahle oblast je ukázkou nového Uzbekistánu – široké bulváry, moderní architektura, kanceláře, hotely a nákupní centra.
Tashkent City je relativně nový developerský projekt, který má za cíl přetvořit centrum města do moderní podoby a přiblížit ho standardům velkých světových metropolí. Je to výrazný kontrast vůči historickým částem a zároveň ukázka ambice země posunout se směrem k otevřenější a modernější ekonomice.
Metro jako galerie
Pak jsme sešli do místního metra, které patří k nejzajímavějším v celém postsovětském prostoru. Tashkent Metro bylo otevřeno v roce 1977 jako první metro ve Střední Asii a původně mělo kromě dopravy sloužit i jako protiletecký kryt.
Každá stanice je unikátní a připomíná spíš galerii než dopravní infrastrukturu. Najdeš tu mramor, mozaiky, lustry i tematickou výzdobu odkazující na historii, vědu nebo sovětskou éru. Dlouhou dobu bylo dokonce zakázané metro fotit, což jen podtrhovalo jeho specifickou atmosféru.
Směrem ven z města
Po návratu na povrch jsme zamířili kolem Tashkent Tower, která je se svými 375 metry nejvyšší stavbou ve Střední Asii, a pokračovali jsme k památníku Memorial to the Victims of Repression.
Tento památník připomíná oběti politických represí, především z období stalinského teroru ve 30. letech 20. století, kdy byly desetitisíce Uzbeků popraveny nebo deportovány. Místo má silnou atmosféru a je důležitou součástí moderní historie země, která se tímto způsobem vyrovnává se svou minulostí.
Směr hory a Chorvoq
Pak už jsme definitivně opustili město a vydali se směrem do hor, konkrétně do oblasti Chorvoq.
Dominantou celé oblasti je Charvak Reservoir, obrovská přehrada obklopená horami. Zajímavostí je, že hráz není klasická betonová, ale tzv. sypaná – tvořená kamením a zeminou. Byla vybudována v 70. letech během sovětské éry a slouží nejen jako zdroj vody a energie, ale i jako rekreační oblast pro místní.
Lanovka a mlha
Plán byl jasný – vyjet lanovkou do hor a užít si výhledy. Realita ale byla jiná. Nahoře nás čekala hustá mlha, ve které bylo vidět sotva pár metrů před sebe. Výhledy nikde, jen bílá stěna. Již jízda autem byla zážitek, výstražná světla doprovázena mlhovkami, aby se auta vůbec rozpoznala, vidět bylo tak na 5 metrů dopředu. Přežili jsme!
Večer v horách
Místo toho jsme se jeli ubytovat, nakoupili pár základních věcí a večer zakončili u příjemného posezení v naší chatce, večeře, pivko a první pocit, že jsme mimo divoké město a začíná náš roadtrip po Uzbekistánu.
Závěrem:
Lidé jsou tu milí, přátelští a zvídaví. Turismus tu není v takové míře jako jinde, ale Praha a Československo jsou některým pamětníkům stále povědomé. Rusky se tu dá domluvit poměrně dobře, s angličtinou je to už slabší. Ještě že máme Sašu a Romana — i díky nim se od místních sem tam dozvíme něco zajímavého.
K pivu:
Přestože jde o převážně sunnitskou zemi, je tu dodnes patrný vliv dob SSSR, a tak tu člověk narazí i na obchody s alkoholem. V jednom z nich jsme koupili pivo i víno. Zaujalo nás hlavně pivo Žatecký Gus, na kterém se objevují nápisy jako České pivo nebo Žatecký chmel v češtině a ke všemu se prodává v několika variantách.
Později jsme ale zjistili, že realita je trochu jiná, než se na první pohled zdá. Značka patří ruskému gigantu a to pivovaru Baltika Breweries, který má na ruském trhu velmi silnou pozici (cca 40 % trhu). Nejde tedy o české pivo v pravém slova smyslu, ale spíše o produkt stylizovaný do českého piva. Místo pravého žateckého chmele má být používána spíše jeho odrůda, a celé je to o marketingu postaveném na českém jménu, tedy tradici a pověsti českého piva. Zajímavé je, že i některé použité „české“ výrazy nepůsobí úplně přirozeně, což ten dojem ještě podtrhuje. I v reklamách se značka snaží vystupovat jako rádoby české pivo — což je svým způsobem docela kuriózní ukázka toho, jak silný pojem české pivo ve světě pořád je.
Místní specialitou jsou také meruňková jádra, často i z divokých meruněk. Prodávají se solená a tradičně pražená v popelu, od kterého mají svůj typický bělavý povrch. Vypadají trochu jako mandle, ale chuťově jsou přece jen jiné.
Den 3: Přesun do Samarkandu
Dnešní den jsme začali probuzením s krásným výhledem na hory v oblasti Chorvoq.
Dnešní plán byl ale jasný – přesun do Samarkandu. Čekalo nás zhruba 400 kilometrů a kolem šesti hodin čistého času za volantem.
Na cestě napříč Uzbekistánem
Vyrazili jsme hned ráno a postupně se začala měnit krajina. Z horského prostředí jsme se dostávali do otevřenějších oblastí, kde dominují teď na jaře travnaté kopce.
Silnice jsou místy dobré, jinde horší, ale pořád se něco děje – potkáváte stará auta vs nová primárně Čínská a sem tam prémiové německé, a také náklaďáky k tomu pak místní prodávající podél silnice, kde co. Čím dál víc jsme také potkávali stáda dobytka rozesetá po loukách.
V dálce se navíc začaly rýsovat horské masivy – na jedné straně pohoří Kyrgyzstánu, na druhé směrem k Tádžikistánu. Byly sice daleko, ale i tak působily impozantně a na vrcholcích se držel sníh.
Zajímavostí, kterou jsme po cestě začali vnímat čím dál víc, byli čápi. Na sloupech, střechách i speciálních konstrukcích jsme viděli desítky hnízd, často i s mláďaty. čáp bílý je ve Střední Asii poměrně běžný a Uzbekistán leží na jeho migrační trase mezi Evropou, Asií a Afrikou. Místní jim navíc často vytvářejí podmínky pro hnízdění – například instalují platformy na sloupech – a čápi jsou tu vnímaní pozitivně, podobně jako u nás, jako symbol štěstí a prosperity.
Po cestě jsme si dělali krátké zastávky, spíš na protažení a nasátí okolí než na nějaký konkrétní plán. Jednou z takových zastávek bylo když jsme sjeli z dálnice na prašnou cestu vedoucí na kopec, kde si spousta Uzbeků dělala pikniky a pouštěla draky i my se přidali a užili si zelených kopců a pivka co jsem vezli.
První pohled na Samarkand
Do Samarkandu jsme dorazili až k večeru. Už při příjezdu bylo jasné, že v tomhle městě je historie na každém kroku.
Večer jsme se byli podívat na Registan a obhlédnout co nás čeká zítra. A také jsme si dali výborný shashlik a šli na kutě.
Zajímavost: QR platby skoro všude
Měli jsme pocit, že bezhotovostní a hlavně mobilní placení je tu mnohem běžnější, než by člověk ve Střední Asii čekal. Hodně plateb funguje přes QR kódy a je vidět, že Uzbekistán jde silně směrem digitalizace. Do jisté míry to připomíná čínský model: rychlé mobilní platby, jednoduchost pro obchodníka i zákazníka a snaha dostat co nejvíc transakcí do elektronické podoby. Uzbekistán sám dnes rozvíjí jednotné QR standardy a spolupracuje i s čínskými partnery typu WeChat Pay či Alipay+, takže ten „čínský otisk“ tu opravdu je znát.
Alkohol, tabák a palivo jen digitálně? Stát chce mít větší přehled
Zajímavé je i to, že právě u citlivějších komodit, jako je alkohol, tabák nebo palivo, stát nově tlačí na bezhotovostní platby. Dává to logiku: digitální transakce se dají lépe dohledat, stát má větší kontrolu nad obratem, výběrem daní i spotřebou a hůř se v tom ztrácí šedá ekonomika. Přesně tímto směrem ostatně míří i letošní pravidla v Uzbekistánu, která od 1. dubna 2026 rozšířila povinné bezhotovostní placení na řadu kategorií zboží a služeb včetně paliv, alkoholu a tabákových výrobků.
Spousta aut jezdí na plyn, i když benzín není drahý
Další zvláštnost: obrovské množství aut tu jezdí na plyn, hlavně na metan/CNG, někde i na LPG. Často mají vzadu jasně viditelné tlakové nádrže, takže to nepřehlédnete. Důvod je hlavně ekonomický a historický — Uzbekistán je země s velmi silným postavením zemního plynu v energetice, takže plyn byl dlouhodobě logickou a levnější alternativou k benzínu. I když benzín může na naše poměry působit levně, pro místní provoz auta na plyn stále dává větší smysl. Na druhou stranu je to systém, který má i své limity — například letos v zimě stát znovu omezoval provoz některých metanových stanic kvůli poklesu tlaku v plynové síti. (Litr nejlevnějšího benzínu za cca 17,5 Kč)
Otočky na rychlých silnicích, které by v Evropě asi neprošly
Na některých silnicích nás překvapilo, jak se řeší změna směru. Místo klasických mimoúrovňových nájezdů a sjezdů člověk narazí na otočky ve středovém pásu, takže se auta v podstatě obracejí přes rychlý pruh do protisměru. Z evropského pohledu dost divoké. A není to jen pocit turistů — i mezinárodní hodnocení bezpečnosti silnic v Uzbekistánu přímo upozorňuje, že takové prvky, včetně U-turnů na rychlých komunikacích, patří mezi nebezpečné a měly by se omezovat.
Den 4: Samarkand – srdce Hedvábné stezky
Samarkand je jedno z nejstarších a historicky nejvýznamnějších měst celé Střední Asie. Právě tady se krásně ukazuje, jak moc byl tento region propojený se zbytkem světa.
Architektura, ornamenty, práce s barvami i monumentálnost staveb mají blízko k tomu, co jsme viděli například v severní Indii. Není to ale náhoda ani jednosměrný vliv.
Amir Timur během svých tažení přivážel do Samarkandu řemeslníky, umělce i inspiraci z různých částí své říše, včetně Persie a Indie. Vznikl tak specifický timurovský styl, který kombinoval vlivy napříč celou Hedvábnou stezkou.
Zároveň ale to, co dnes obdivujeme v Indii, například monumentální pevnosti nebo Taj Mahal vznikli až později. Mughalové, jejichž zakladatel byl potomek Timura, na tento styl navázali, rozvinuli ho a posunuli dál. (viz naše poznatky z Indie)
Jinými slovy, Samarkand nebyl jen místem, kam se vlivy sbíhaly, ale i místem, odkud se dál šířily. To, co jsme viděli v Indii, má své kořeny právě tady, jen v pozdější, ještě rozvinutější podobě.
Samarkand byl navíc hlavním městem jeho říše a jedním z center tehdejšího světa. Amir Timur je dodnes vnímán jako zakladatel mocné Timuridské říše, která ve 14. století ovládala obrovské území od Blízkého východu až po Indii. Právě sem soustředil bohatství, vědu i architekturu své doby, a tím položil základy stylu, který ovlivnil celý region na staletí dopředu.
Observatoř Ulugbek
Naši exkurzi jsme začali u Ulugh Beg Observatory, která je jedním z nejzajímavějších vědeckých míst své doby.
Ulugbek, vlastním jménem Ulugh Beg, byl vnuk Timura. Na rozdíl od svého dědečka ale nebyl primárně válečníkem, ale vědcem, matematikem a astronomem.
V 15. století zde nechal vybudovat jednu z nejpokročilejších observatoří své doby. Hlavním nástrojem byl obrovský sextant zabudovaný přímo do země, díky kterému byli tehdejší vědci schopni s neuvěřitelnou přesností měřit pohyby hvězd. Ulugbek vytvořil jeden z nejpřesnějších hvězdných katalogů před příchodem moderní astronomie.
Shah-i-Zinda – komplex mauzoleí
Další zastávkou byl komplex mauzoleí Shah-i-Zinda.Jde o jednu z nejvýznamnějších nekropolí ve Střední Asii, která vznikala postupně od 11. až do 15. století.
Nejdůležitější osobou, která je zde pohřbena, je Qusam ibn Abbas, bratranec proroka Mohameda. Podle tradice přišel do Samarkandu šířit islám a právě díky němu se místo stalo jedním z nejposvátnějších v celém regionu. I dnes sem míří poutníci, kteří ho považují za svaté místo.
Postupně se kolem jeho hrobky začaly objevovat další mauzolea. Nechávali se zde pohřbívat členové rodiny Timura, především jeho sestry, manželky a další blízcí příbuzní, ale i významní učenci, šlechtici a lidé z jeho dvora. Být pohřbený právě tady znamenalo nejen náboženskou, ale i společenskou prestiž.
Celý komplex tak postupně vyrostl v unikátní soubor desítek hrobek, které jsou dnes považovány za jedny z nejkrásnějších ukázek timurovské architektury. Každé mauzoleum je jiné, ale všechny spojuje typická modrá výzdoba, mozaiky a detailní ornamenty.
Zajímavostí je, že v širším okolí se nachází také historický židovský hřbitov, který připomíná kdysi silnou komunitu bukharštích Židů v Samarkandu. Dnes už se zde pohřbívá jen omezeně, většinou lidé, kteří mohou doložit svůj původ nebo rodinnou vazbu na Židovskou komunitu.
Bibi-Khanym Mosque
Poté jsme zamířili k jedné z nejikoničtějších staveb města – Bibi-Khanym Mosque.
Tuto monumentální mešitu nechal na přelomu 14. a 15. století postavit Timur po svém návratu z tažení do Indie. Právě tady je ten „indický vliv“ cítit možná nejvíc, v měřítku stavby, zdobení i ambici vytvořit něco opravdu velkolepého.
Ve své době patřila k největším mešitám islámského světa a měla demonstrovat sílu celé říše. Kvůli své velikosti a rychlé výstavbě ale začala poměrně brzy chátrat a dnešní podoba je výsledkem několika rekonstrukcí.
Registan – centrum světa
Odpoledne jsme se přemístili k ikonickému Registanu.
Registan byl historickým centrem města, místo, kde se konaly trhy, shromáždění i důležité události. Dnes je obklopen třemi monumentálními medresami, které patří k nejkrásnějším stavbám islámské architektury:
První z nich je medresa Ulugbek z 15. století, kterou nechal postavit právě Ulugh Beg. Sloužila jako centrum vzdělání, kde se studovala matematika, astronomie i filozofie.
Další dvě – Sher-Dor a Tilya-Kori – pocházejí ze 17. století a doplňují celý komplex do podoby, jakou známe dnes.
Mauzoleum Amira Timura
Po Registanu jsme se ještě přesunuli k Gur-e-Amiru, tedy mauzoleu Timura.
Zajímavé je, že Samarkand vlastně neměl být jeho finálním místem odpočinku. Timur plánoval být pohřben ve svém rodném městě Shahrisabz. Jenže během tažení na sever v roce 1405 zemřel a kvůli zimním podmínkám nebylo možné tělo převézt. Nakonec byl proto pohřben právě zde.
Mauzoleum samotné patří k architektonickým skvostům města. Modrá kopule, bohatá výzdoba a silná atmosféra dávají tušit, jak významná postava tu odpočívá. Uvnitř se nachází i další členové jeho rodiny, včetně Ulugbeka.
Den 5: Přesun do Buchary
Pátý den byl ve znamení dalšího přesunu. Ráno jsme si dali hotelovou snídani v Samarkandu a vyrazili směrem do Bucharay.
Cesta vedla převážně po dálnici a postupně se začala měnit krajina. Z horského prostředí a zelenějších oblastí jsme se dostávali do otevřených rovin, které přecházely v polopoušť. S tím se změnil i charakter cesty, silnice byly místy horší, objevovalo se víc děr a jízda byla o něco pomalejší a náročnější.
Do Buchary jsme dorazili odpoledne a čekalo nás velmi příjemné překvapení. Ubytovali jsme se v krásném domě s krásným a bohatým zdobením. Majitel byl neuvěřitelně milý Uzbek, který se o nás staral s velkou péčí a dal nám nějaké tipy co v Bukhaře navštívit.
Večer jsme se vydali na krátkou procházku historickým centrem. Stačilo jen pár kroků a bylo jasné, že Buchara má jinou atmosféru než Samarkand, klidnější, komornější a možná ještě autentičtější.
Zbytek jsme si ale nechali na další den.
Plynové rozvody vypadají skoro jako vodařina
Zaujaly nás i rozvody plynu. Místy to působí skoro, jako kdyby člověk nekoukal na plyn, ale na vodu — úzké trubky vedené podél ulic, někde nad zemí, jinde nízko při zemi, často úplně na očích. V evropských městech jsme zvyklí, že podobná infrastruktura bývá víc schovaná nebo technicky oddělená, tady je mnohem viditelnější a je přirozenou součástí uličního prostoru. Není to ani tak „chyba“, jako spíš jiný styl technické infrastruktury v zemi, kde plyn hraje zásadní roli v každodenním fungování domácností i dopravy. Uzbekistán prošel od roku 2019 rozsáhlými reformami energetiky, ale plyn zůstává naprosto klíčový.
Otevřené odtokové kanály podél silnic jsou zážitek samy o sobě
Dost nás šokovaly i otevřené odtokové kanály podél cest a ulic. Nejen u větších silnic, ale často i v menších ulicích jsou po stranách otevřené betonové „U“ žlaby na odvod vody, bez mříží, bez zakrytí. Stačí trochu špatně najet při parkování nebo vyhýbání a kolo do toho snadno zapadne — což jsme si málem sami vyzkoušeli. Přitom přesně na tyto otevřené boční příkopy a odvodňovací kanály upozorňují i mezinárodní bezpečnostní materiály jako na rizikový prvek silniční infrastruktury v Uzbekistánu. Z pohledu místních běžná věc, z pohledu Evropana trochu adrenalin
Den 6: Buchara – město historie a klidu
Ráno jsme začali skvělou snídaní kousek od Lyabi-Hauz, jednoho z nejpříjemnějších míst v Buchaře.
Lyabi-Hauz je historické náměstí postavené kolem vodní nádrže, která v minulosti sloužila jako zdroj vody pro obyvatele města. Dnes je to spíš klidné centrum dění, obklopené starými budovami, čajovnami a stromy, kde se přirozeně potkávají místní i turisté.
Obecně je Buchara jedním z nejzachovalejších historických měst na celé Hedvábné stezce. Na rozdíl od jiných měst nebyla tolik přestavěná a velká část centra si zachovala původní podobu. Po staletí byla významným centrem obchodu, vzdělanosti i islámu.
Srdce historického centra
Ze snídaně jsme se vydali hlouběji do historického centra, kde se na relativně malé ploše nachází mnoho památek.
První zastávkou byla Abdulaziz Khan Madrassah ze 17. století. Na první pohled zaujme bohatší a zdobnější výzdobou než starší stavby ve městě. Je krásným příkladem pozdější architektury, kdy už se více experimentovalo s ornamenty a detaily.
Hned naproti stojí Ulugh Beg Madrasa z 15. století, kterou nechal postavit Ulugh Beg. Na rozdíl od honosnějších staveb působí střídměji, což odráží jeho zaměření na vědu a vzdělání. Právě zde se studovala matematika, astronomie a další vědní obory.
O pár kroků dál se nachází Mir-i-Arab Madrasa, jedna z nejvýznamnějších náboženských škol v regionu. Dodnes funguje jako aktivní medresa, tedy není to jen památka, ale živé místo.
Celý tento prostor tvoří komplex Po-i-Kalyan, jehož dominantou je Kalyan Minaret. Minaret pochází z 12. století a sloužil nejen k svolávání k modlitbě, ale i jako orientační bod pro karavany na Hedvábné stezce. Se svými zhruba 45 metry byl jednou z nejvyšších staveb své doby a podle legendy byl tak impozantní, že ho nechal Čingischán při svém tažení ušetřit.
Vedle něj stojí Kalyan Mosque, obrovská mešita schopná pojmout tisíce věřících, která byla po staletí jedním z hlavních náboženských center města.
Citadela a královská Buchara
Pokračovali jsme dál k Ark of Bukhara, což je masivní pevnost, která sloužila jako sídlo bucharských vládců po více než tisíc let.
Ark nebyl jen palác, ale celé malé město, ve kterém se nacházely úřady, obytné prostory, sklady i vězení. Právě odsud se řídil život celé Buchary.
Nedaleko se nachází Bolo Hauz Mosque, známá svými elegantními dřevěnými sloupy, které vytvářejí krásné vstupní portiko. Mešita sloužila jako místo modliteb pro emíra a jeho dvůr.
Nejstarší stavby ve městě
Pak jsme prošli parkem k jedné z nejstarších staveb ve městě – Ismail Samani Mausoleum.
Toto mauzoleum pochází z 10. století a je považováno za jeden z nejstarších a nejcennějších příkladů islámské architektury v regionu. Je zasvěceno vládci Ismailu Samanimu, zakladateli Samanidské dynastie.
Zajímavé je, že stavba přežila i mongolské nájezdy, pravděpodobně proto, že byla po staletí zasypaná pískem a znovu objevena až později. Na rozdíl od modrých staveb ze Samarkandu je postavená z pálených cihel, ale její geometrická dokonalost a detailní vzory z ní dělají jednu z nejpůsobivějších památek ve městě.
Zpět do uliček Buchary
Po celém dni jsme se pomalu otočili a vydali zpět na ubytování. Procházka úzkými uličkami, mezi hliněnými zdmi a starými domy, měla jinou atmosféru než velká náměstí.
Den 7: Pouští k pevnostem Ayaz Kala
Ráno jsme začali pohodově, tím že jsme si zašli na místní zelený bazar, kde to žilo od brzkých hodin. Čerstvé ovoce, zelenina, pečiva a typický místní ruch, ideální způsob, jak nasát ještě trochu atmosféry města před odjezdem.
Pak jsme nasedli do auta a popojeli k jedné z nejzajímavějších staveb ve městě – Chor Minor.
Tato malá, ale výrazná stavba pochází z počátku 19. století a původně sloužila jako vstupní brána k medrese. Její název znamená „čtyři minarety“ a právě ty jí dávají nezaměnitelný vzhled. Každá věž má trochu jiný styl, což má symbolizovat různé části světa nebo kulturní vlivy, se kterými byla Buchara historicky propojená.
Směrem do pouště
Pak už jsme vyrazili na delší přejezd. Po pouštní dálnici jsme mířili směrem k Urgenči a dál do oblasti pouště Kyzylkum.
Krajina se postupně měnila v úplně jiný svět. Nekonečné roviny, minimum života a pocit absolutního prostoru. Čím dál víc bylo jasné, že se vzdalujeme od civilizace.
Ayaz Kala – pevnosti v poušti
Naším cílem byly pevnosti Ayaz Kala, konkrétně Ayaz Kala 3, kde jsme měli i ubytování.
Celý komplex tvoří několik starověkých pevností Ayaz Kala, které pocházejí přibližně z období 4. století př. n. l. až 7. století n. l. Byly součástí obranného systému starověkého království Chórezm, které chránilo své území před nájezdy z pouště.
Pevnosti jsou postavené na vyvýšeninách a i dnes působí velmi impozantně. Z dálky vypadají jako hliněné hradby vystupující z pouště a člověk si jen těžko představí, jaký život se tu kdysi odehrával.
V době Hedvábné stezky sice nešlo o hlavní zastávku obchodníků, jako byla města typu Samarkand nebo Buchara, ale pevnosti hrály důležitou roli v širším kontextu regionu. Pomáhaly chránit oázy a obchodní trasy v oblasti Chórezmu, a tím nepřímo umožňovaly bezpečný pohyb karavan napříč Střední Asií.
Dnes už slouží hlavně jako historická památka a turistický cíl, ale stále si zachovávají svoji syrovou a autentickou atmosféru.
Noc v jurtě
Ubytovaní jsme byli přímo u pevnosti v tradičních jurtách. Jurta je typické obydlí nomádských národů ve Střední Asii, jedná se o kruhový stan postavený z dřevěné konstrukce, pokrytý plstí a látkami.
Uvnitř je překvapivě útulno. Jednoduché vybavení, ale příjemná atmosféra, která člověka rychle vtáhne do úplně jiného rytmu života. Je to velký kontrast oproti hotelům ve městech.
Součástí areálu byli i krásní velbloudi, kteří dotvářeli celou pouštní kulisu.
Večer pod hvězdami
Večer jsme se šli projít do okolí. Všude kolem absolutní ticho, tma, žádná města a žádné světelné znečištění.
Díky tomu byly hvězdy neuvěřitelně dobře viditelné. Obloha plná hvězd, jakou ve městě člověk skoro nemá šanci vidět.
Konec dne
Den jsme zakončili v klidu, daleko od civilizace, v prostředí, které působilo skoro nadčasově.
Den 8: Chiva – město jako z pohádky
Ráno jsme si přivstali a vyrazili ještě za tmy na vrchol pevnosti Ayaz Kala. Čekal nás jeden z nejhezčích momentů celé cesty.
Postupně začalo vycházet slunce nad pouští a my jsme měli možnost sledovat zároveň slunce i měsíc na obloze. Ticho, nekonečný horizont a světlo, které se pomalu rozlévalo po krajině, opravdu nezapomenutelný zážitek.
Po snídani jsme nasedli do auta a vyrazili směrem do Chivy.
Chiva – živé muzeum
Chiva patří mezi nejzachovalejší historická města na celé Hedvábné stezce. Na rozdíl od Samarkandu nebo Buchary je výrazně menší a kompaktnější.
Historické centrum, známé jako Itchan Kala, je obehnané hradbami a celé je zapsané na seznamu UNESCO. Většina staveb, které tu dnes stojí, pochází z 18. a 19. století, kdy byla Chiva významným centrem regionu Chórezm.
Zajímavé je i to, že Chiva byla známá jako jedno z center obchodu s otroky ve Střední Asii. Otroci sem byli přiváženi z okolních oblastí a město hrálo v tomto systému důležitou roli. Dnes už je to samozřejmě jen historická kapitola, ale dává to celému místu další, trochu temnější kontext.
Památky na každém kroku
Během půl dne jsme zvládli projít prakticky celé historické centrum, protože všechno je relativně blízko u sebe.
Jednou z dominant je Kalta Minor, masivní, nedokončený minaret s typickým modrým obkladem, který měl být původně nejvyšší v regionu. Vedle něj stojí Muhammad Amin Khan Madrasa, jedna z největších medres ve Střední Asii.
Navštívili jsme také Kuhna Ark, bývalou citadelu vládců, odkud se řídil chod města. Dnes si tu člověk může udělat představu, jak fungoval dvůr i každodenní život.
Dalším silným místem bylo Pahlavan Mahmud Mausoleum, které patří k nejposvátnějším místům ve městě. Je zasvěcené místnímu hrdinovi, básníkovi a súfijskému mystikovi Pahlavanu Mahmudovi.
Zajímavostí byla i mešita Juma Mosque Khiva, která je známá svým lesem dřevěných sloupů uvnitř. Její historie sahá až do 10. století, i když dnešní podoba je mladší.
Nechyběla ani Islam Khoja Madrasa spolu s minaretem, odkud je jeden z nejlepších výhledů na celé město.
Večer v Chivě
Večer jsme zakončili ve výborné restauraci s výhledem na historické centrum. Sedět, dívat se na nasvícené hradby a minarety a uvědomit si, že jsme uprostřed města, které si zachovalo svoji podobu po staletí, byl perfektní závěr dne.
Den 9: Poslední den v Uzbekistánu
Poslední den jsme už nikam nespěchali. Po intenzivních dnech plných přesunů, památek a zážitků přišel čas trochu zpomalit a užít si závěr celé cesty.
Z Chivy jsme se přesunuli do Urgenče, kde jsme si dali poslední zastávku na nákupy. Dokoupili jsme pár suvenýrů, drobnosti a věci, které nám během cesty padly do oka, ale nechávali jsme si je až na konec.
Pak už jsme zamířili na hotel. Zbytek dne byl spíš v klidném duchu – dobalit věci a pomalu se připravit na návrat.
Večer jsme si ještě zašli na jídlo, naposledy si užili místní kuchyni a atmosféru, která nás provázela celým Uzbekistánem.
Zítra nás čekalo brzké vstávání a cesta zpět – dva lety až do Prahy.
Napsat komentář: Matěj Mašek Zrušit odpověď na komentář